Ještě to zkusím…?
Seznámit se po čtyřicítce nebo padesátce není žádná hra. Pro ženu už vůbec ne. Zvlášť pokud má v sobě trochu důstojnosti, rozumu a zkušeností. Žádná víla, ale žena, co už má něco za sebou. Děti, vztahy, ztráty, pokusy, zklamání… a pořád ještě kousek víry, že není pozdě.
Jenže když otevřete seznamku, jako byste vstoupila do jiného světa – ženáči s krizí středního věku, kteří „nejsou šťastní doma“, pasivní muži, kteří čekají, až je někdo zachrání, hulváti, kteří neumí ani pozdravit, a spousta těch, co by rádi jen laškovali, ale bez zodpovědnosti. A když už někdo působí normálně, často bydlí na druhém konci republiky. A vy víte, že mezi realitou a romantikou je propast.
Často se stává, že muž nic neřekne, jen pošle „Ahoj“. A já už vím, že to je všechno, co z něj kdy vypadne. A i když píše víc, často z něj cítíte předsudky – buď o sobě (mám málo vlasů, kdo mě bude chtít), nebo o ženách (po čtyřicítce jste všechny zatrpklé). Ne, nejsme zatrpklé. Jsme unavené. Z těch her. Z přetvářek. Zklamání.
A přesto – když se někdo ozve, v nás zůstane ta jiskřička. Možná zranitelná, ale živá. Říká: třeba je to někdo, kdo chápe. Kdo už taky ví, že dokonalost je iluze. Že skutečná blízkost je odvaha – ne krása, ne vášeň, ale schopnost zůstat a neuhnout.
Když pak sedíte proti muži, kterého vidíte poprvé, v jeho očích čtete podobný příběh. Vyčerpání, zklamání, ale taky tichou naději. A když vám začne povídat, neposloucháte jen slova – sledujete gesta, jeho způsob řeči, jak se dívá, jak mluví o svých dětech, o bývalé ženě, o životě. A pod tím vším hledáte jediné: je v tom člověk, nebo jen další role?
Možná spolu vypijeme kávu, možná jen chvíli posedíme. Ale možná… možná si dáme šanci. Možná nezapadne všechno hned, ale stačí, když si rozumíme v tichu. V tomhle věku už nehledáme drama. Hledáme pokoj. Přítomnost. Ruku, která nebude utíkat. Oči, které vidí. A ticho, které není prázdné. A pokud si z té jedné schůzky odneseme pocit, že to nebyla ztráta času, ale setkání dvou duší, které se ještě nevzdaly – pak to stálo za to.
A možná… možná to nebude málo. A pokud tomu dáme čas… možná to bude časem i láska.
Protože láska není jen jiskra na začátku.
Láska je rozhodnutí.
Je to každodenní tiché „zůstávám“, i když to není pohodlné.
Je to odvaha být viděn, a přesto přijímán.
Láska je prostor, kde se můžeme nadechnout, aniž bychom museli něco dokazovat.
Je to budování – pomalé, trpělivé, opravdové.
Není to o slovech, ale o činech. O každém úsměvu, o naslouchání, o tom, že jeden druhému uvolníme v sobě místo.
Láska je sdílení ticha bez rozpaků. Odpovědi na otázky beze strachů.
Dotek na rameni, když den bolí.
Naděje, která roste, i když venku mrholí.
Je to vnímání jemných nuancí – že dnes se druhý dívá trochu jinak.
Je to schopnost být sám sebou – a přitom stále spolu.
Je to práce, někdy dřina.
Či obrušování – jako když diamant čeká, až ho trpělivost a pravdivost promění v brilant.
A to, co září, je pak mnohem víc než jen lesk – je to příběh dvou bytostí, které se rozhodly zůstat.
A možná… možná právě tohle je to, co jsme celý život hledali.
A co přichází až tehdy, když se zbavíme strachu – toho tlaku a začneme být opravdoví.
A jak prožíváte setkání vy? Jste také na seznamce a někdy máte pocit, že se točí vše dokola a výsledek je stále stejný? Že tam někde venku někdo možná je, ale cesta k němu je klikatá, zmatečná nebo příliš bolavá? Možná právě teď je ten dobrý krok – zastavit se a podívat se na to hlouběji. Z čeho vycházíte? Jaké máte vzorce, očekávání, hranice? Co vás zraňuje – a proč se to opakuje? Chcete to rozebrat, pochopit, změnit úhel pohledu nebo jen sdílet zkušenost?
Někdy pomůže jen pojmenovat věci nahlas, někdy je potřeba jít o krok dál.
👉 Napište, pokud cítíte, že je čas udělat další dobrý krok.