Samospravedlivé odsuzování je plodem pýchy a egoismu. Odsouzení vždycky směřuje shora dolů, stavíme se tedy výš, než ten druhý. Jakým právem? Chcete, aby byl druhý lepší? To je pěkný záměr, avšak způsob jeho vyjádření nikoli. Čím výše se člověk vznese ve svém mínění o sobě samém, v domění, že má lepší, větší poznání tím bolestivěji dopadne. Zvláště je-li to člověk mravný a svědomitý. Takový je totiž v pasti.
Boží moudrost praví: «Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno.».
Pomluvy a osočování chodí ruku v ruce s odsuzováním. Každý může mít svůj názor, každý má právo na soud o někom. Stejně však onen člověk má právo být takový, jaký je. Neodsuzujme lidi, kteří žijí neuspořádaným životem. Neodsuzujme své bližní za jednání, které se nám nelíbí. Neznáme přeci všechny důvody a okolnosti, které je k tomu přivedly.
To však neznamená, že skutečné zlé jednání budeme schvalovat! Je nutné posuzovat, a vyjádřit jasný postoj. Posuzovat a odsoudit = rozdíl. Přemýšlejme o tom.
Je-li nám něco dáno, jinému je dáno něco jiného. Někomu je dán rozum, jinému krása nebo laskavost. Využívejme toho, co nám bylo dáno, ve prospěch jiných a sobě pro radost.
Přicházíme na čas na tento svět, každý se svým předurčeným úkolem. Jestliže odsoudíme roli, kterou plní někdo jiný, odsuzujeme možná Boží záměr či plán daného člověka.
Nepokoušejme se změnit celý svět. Pracujme raději na tom svém: na svých myšlenkách a svém životě, aby byl propěšný druhým. Jestliže projevujeme svou samospravedlnost ve formě svého chápání a poznání věcí „svým pohledem“, nemáme ve své duši ani spravedlnost, ani harmonii. Sebespravedlnost vede člověka do sebeklamu. Již nevnímá své chyby, ale ve svém domění a domýšlivosti ztrácí lásku k bližnímu, kterou nahrazuje programovým chápáním, které je založené na vlastním poznání.